Autor: Kvakys + Datum: 18. 12. 2025 11:24:15
Byl jednou jeden chlapec jménem Vojtěch, který neměl žádné velké ideály, ale měl výborný čich na moc. Už od mládí chápal, že pravda je pružná věc a charakter jen zbytečná zátěž, pokud chceš jít nahoru.
Stal se rozvědčíkem. Ne proto, aby chránil zemi, ale aby chránil sebe. Sbíral informace jako mince — ne proto, že by je miloval, ale proto, že se jednou hodí. Uměl mlčet, když bylo třeba, a mluvit, když to bylo bezpečné. Nikdy víc.
Oženil se chytře. Jeho manželka byla politruk tělem i duší — hlasitá, ideologická, přesvědčená, že ona ví, co je správné. Spolu tvořili dokonalý pár:
ona kázala morálku,
on počítal, komu se to vyplatí.
Byli si podobní v jedné věci — oba byli odporní, každý jiným způsobem.
Když se časy změnily, staré hříchy se přejmenovaly na zkušenosti a mlčení na státnickou zdrženlivost. Vojtěch měl čistý oblek, klidný hlas a minulost, o které se „už nehodilo mluvit“. Vždyť přece šlo o budoucnost.
A tak se stalo, že muž, který nikdy ničemu nevěřil, stanul na hradě jako prezident. Lidé v něm viděli stabilitu. Elity v něm viděly jistotu. A on v tom viděl konečné vítězství.
Z balkónu mával národu a usmíval se.
Ne proto, že by měl co nabídnout.
Ale proto, že systém miluje ty, kteří ho nikdy neohrozí.
A ponaučení?
Někteří lidé se na vrchol nedostanou navzdory tomu, jací jsou.
Dostanou se tam právě proto. |
|