Autor: MedaBeda ++++
Datum: 24. 01. 2026 17:59:47
/ Kůže /
Toho roku, 1946, se zima vlekla. Přestože byl duben, ulicemi fičel mrazivý vítr a nad hlavou se po obloze táhla sněhová oblaka.
Starý muž, který se jmenoval Drioli, se ztěžka plahočil po chodníku na Rue de Rivoli. Choulil se jako ježek, zamotaný do špinavého černého kabátu, a bylo mu bídně a zima. Z ohrnutého límce mu vykukovaly jenom oči a temeno hlavy.
Náhle otevřenými dveřmi bufetu zavanula vůně pečených kuřat a jemu se žaludek sevřel palčivou touhou. Šinul se dál a bez zájmu přejížděl očima věci ve výlohách obchodů - parfémy, hedvábné kravaty a košile, diamanty, porcelán, starožitný nábytek, knihy ve vzácných vazbách. A pak obrazová galerie. Galerie se mu vždycky líbily. Tahle měla ve výkladu vy"* stavené jediné plátno. Zastavil se, aby si ho prohlédl. Otočil se á chtěl jít dál, ale vzápětí se zarazil a ohlédl: a najednou pocítil zvláštní neklid, tápání paměti, vzdálenou vzpomínku na něco, co už kdesi kdysi viděl. Prohlédl si obraz ještě jednou. Byla to krajina s hloučkem stromů, zběsile nakloněných, jako by je ohnul silný poryv větru, na pozadí zvířené a kroužící oblohy. K rámu obrazu byla přišroubovaná destička, na níž stálo: CHAÍM SOUTINE (1894-1943).
Drioli civěl na obraz a snažil se rozpomenout, čím je mu tak povědomý. Výstřední obraz, pomyslel si. Zvláštní a výstřední - ale líbí se mi... Chaim Soutine... Soutine... "Pane Bože!" vyrazil najednou. "Vždyť je to ten můj Kalmyček! A má obraz vystavenej v nejlepší výloze v Paříži! No tohle!"
Starý muž přitiskl obličej k výkladní skříni. Pamatoval si na toho chlapce - ano, pamatoval si na něj velice jasně. Ale kdy to bylo? Nebylo jednoduché si vybavit podrobnosti. Uplynulo už tolik let Kolik vlastně? Dvacet... ne, spíš tak třicet Počkat; ano: bylo rok před válkou, tou první, 1013. Rok 1913. A tenhle Soutine - to byl takový malý, šeredný Kalmyk, zasmušilý, stále zadumaný chlapec, kterého měl rád, ba kterého téměř zbožňoval asi z jediného možného důvodu: že ten kluk uměl malovat.
Ale jak, panel Vybavovalo se mu to teď jasněji: ulice lemovaná řadami popelnic, zápach rozkladu, hnědé kočky, které se zlehka kradly po hromadách odpadků, a upocené, nakynuté ženštiny, které seděly na schodech u zápraží s chodidly položenými na dlažebních kostkách ulice. Jak se ta ulice jmenovala? Kde to jenom ten kluk bydlel?
Na Cité Falguiěre, ano! Stařec několikrát spokojeně pokýval hlavou, že si vzpomněl. Pak si vybavil ateliér s jedinou židlí a potřísněnou červenou válendou, na které hoch spával; a pijácké mejdany, laciné bílé víno, prudké hádky a při tom všem věčně, věčně zasmušilou, nevlídnou tvář chlapce, který se v myšlenkách stále obíral svým dílem.
Je divné, pomyslel si Drioli, jak snadno se mu teď všechno vrací, jak jedna podrobnost jedna vzpomínka vyvolává okamžitě druhou.
Například ta pitomina s tetováním. Pěkně šílený nápad, to se musí nechat. Jak to vůbec začalo? Aha - jednoho dne se mu sešlo víc peněz pohromadě a nakoupil spoustu vína. Tak tak. Uviděl sám sebe, jak vstupuje do ateliéru s balíčkem láhví v podpaždí: chlapec seděl před malířským stojanem a uprostřed místnosti stála jeho, Drioliho, vlastní žena modelem pro portrét.
"Dneska večer budeme slavit," halasil. "Uděláme si takovou menší oslavu ve třech."
"A co že to slavíme?" zeptal se chlapec, aniž vzhlédl od plátna. "Konečně ses rozhod, že se rozvedeš se ženou, abych si ji moh vzít?"
"Kdepak," odtušil Drioli. "Slavíme, protože dneska jsem vydělal fůru peněz."
"A já nevydělal nic. To mužem oslavit taky."
"Jak je libo." Drioli stál u stolu a rozbaloval balíček. Byl umořený a chtěl si konečně dát lok vína. Bylo sice hezké, že měl devět zákazníků za jediný den, ale ničilo mu to oči. Devět ještě nikdy neudělal. Devět namazanejch námořníků: a světe div se, sedm matrózů u sebe mělo jenom hotovost. Proto se mu sešlo tolik penízků. Ale ta práce byla na oči mor. Drioli přivíral víčka únavou, bělmo protkané sítí červených žilek a kousek za oběma očními bulvami pulzující jádra bolesti. Ale teď už byl večer, měl peněz jako slupek a balík s třemi láhvemi - jednu pro ženu, druhou pro přítele a třetí pro sebe. Vyštrachal odněkud vývrtku a s dutým luskáním vytahoval zátky z láhví, jednu po druhé.
Mladík položil štětec. "Ježíši," ozval se. "Jak má člověk v tom rámusu pracovat?"
Dívka se šla podívat k plátnu. Drioli šel též, v jedné ruce láhen v druhé sklenici.
"Ne!" vykřikl chlapec a tváře mu zaplanuly. "Ne - ještě ne!" Strhl plátno ze stojanu a opřel je čelem ke zdi. Ale Drioli už je zahlédl.
"Líbí se mi"
"Je strašnej."
"Je skvělej. Jako všechno, co maluješ - je skvělej. Líbej se mi všechny tvý obrazy."
"Co je to platný," zakabonil se chlapec, "když obrazů se nenajím. Nejsou moc výživný."
"Ale jsou báječný." Drioli mu podal sklenku světle žlutého vína. "Pij," kázal. "Pij a budeš šťastnej."
Nikdy předtím, pomyslel si, neviděl nešťastnějšího človíčka nebo truchlivější kukuč. Všiml si v jedné kavárně asi před sedmi měsíci, jak popíjí o samotě u stolu, a protože vypadal jako Rus nebo Asiat, Drioli si přisedl a oslovil ho. Jste Rus?" "Ano." "Odkud?" "Z Minsku."
Drioli vyskočil a objímal ho se slzami v očích, protože právě tam se narodil i on.
"Vlastně ne přímo z Minsku," pokračoval chlapec. "Ale ze sousedního městečka."
"Kterýho?"
"Ze Smilaviči, asi dvanáct mil od Minsku."
"Ze Smilaviči!" zvolal Drioli a znovu ho objímal. "Párkrát jsem byl ve Smilaviči jako kluk." Znovu se posadil a hleděl dojatě do rodákovy tváře. "Víte," řekl, "že nevypadáte jako Bělorus? Spíš jako Tatar nebo Kalmyk. No ano, úplný Kalmyk."
Teď když stál Drioli v ateliéru, prohlížel si chlapce znovu, jak do sebe na jediný lok klopí sklenku vína. Ano, měl kalmyckou tvář: širokánskou, s vysokými lícními kostmi a širokým, hrbolatým nosem. Širokost tváří ještě zvýrazňovaly nápadně odstávající uši. Také měl kalmycké šikmé oči, černé vlasy a tlusté, kalmycké rty se svěšenými koutky; ale ruce, ruce ho vždycky překvapily: byly žensky drobné a bílé, s tenkými, štíhlými prsty.
"Nalij mi ještě," poručil kluk. "Když už slavíme, tak pořádně."
Drioli každému podal sklenku s vínem a sám se posadil na židli. Chlapec s Drioliho ženou usedli na starý gauč. Tři láhve vína stály na podlaze mezi nimi.
"Dneska se zlijeme, jak zákon káže," zvěstoval Drioli. "Jsem totiž výjimečně prachatej. Snad abych šel rovnou koupit ještě pár láhví. Kolik jich mám přinést?"
"Ještě šest," rozhodl chlapec. "Dvě pro každýho." "Dobře. Dojdu pro ně." "Pomůžu ti."
V nejbližším baru koupil Drioli šest láhví bílého vína a spolu je odnesli do ateliéru. Rozestavili je po podlaze do dvou řad, Drioli se chopil vývrtky a vytahal všech šest špuntů. Pak se znovu usadili.a popíjeli dál.
"Takový fajnový večírky," tvrdil Drioli, "jako máme my, pořádají jenom ohromně zazobaný lidi."
"To je teda fakt," přikývl chlapec. "Že jo, Josie?" "To bych řekla." "Máš se, Josie?" "Bezvadně."
"Opustíš Drioliho a vezmeš si mě?" "Ne."
"Vynikající víno," řekl Drioli. "Pijme na jeho počest."
Pomalu, metodicky se začali opíjet. Pitky byly sice na programu běžně, ale přesto nepostrádaly jistou obřadnost a zachovávaly si vážný ráz: bylo třeba si říct mnoho věcí, a pak ty věci opakovat, víno bylo třeba velebit, a také byla důležitá pozvolnost, aby si dopřáli čas a vychutnali si tři slastné stupně opojení, obzvláště ten, kdy se člověk (přesněji Drioli) začal vznášet a nohy už nějak nepatřily k tělu. Ze všech stavů byl právě tenhle nejlepší - když se zadíval na svoje nohy, které byly hrozitánsky daleko, a přemítal, komu patří a proč je ten blázen nechal povalovat tamhle v dálce na podlaze.
Po chvíli vstal, aby rozsvítil. Překvapilo ho, když viděl, že i nohy jdou, zvláště když ani necítil, jak se dotýkají podlahy. Měl příjemný pocit, že pluje vzduchem. Pustil se po obvodu místnosti a kradmo okukoval plátna naskládaná u stěn.
"Poslyš," řekl nakonec. "Mám nápad." S lehkým kymácením se zastavil před válendou. "Kalmyčku, hele." "Co?"
"Dostal jsem senza nápad. Posloucháš mě?" "Poslouchám Josii."
"Teď poslouchej mě, buď tý lásky. Jsi kamarád - ošklivej Kalmyček z Minsku - a taky tě uznávám jako kumštýře, a tak bych od tebe chtěl mít krásnéj obraz, obraz, kteréj..."
"Měj si je třeba všechny. Vezmi si všechno, co najdeš, ale hlavně mě nepřerušuj, když se bavím s tvojí ženou."
"Ne, ne. Poslouchej. Myslím obraz, co by byl pořád u mě... navždycky... kdekoli... kdykoli., za všech okolností... pořád u mě... obraz od tebe." Rukou zatřásl chlapcovým kolenem. "Prosím tě, poslouchej me.
"Poslouchej ho," Šťouchla do něj loktem dívka. "Představuju si to takhle: namaluješ mi obraz na kůži - na záda. A chci, abys pak tu malbu přetetoval, aby tam byla navždycky." "Máš šílený nápady."
"Naučím tě používat tetovací jehlu. Je to snadný. Zvládlo by to i malý dítě." "Já ale nejsem malý dítě." "Kalmyčku..."
"Jsi úplnej cvok. Cože to chceš?" Malíř se zahleděl druhému muži do temných, zpomalených, jiskřivě ovíněných očí. "Co to po mně kristapána chceš?"
"Bude to pro tebe hračka! Úplná hračka! Vážně!"
"Myslíš tetování?"
"Jo, tetování! Naučím tě to za dvě minuty!"
"Nesmysl!"
"Chceš snad říct, že nevim, o čem mluvim?" Ne, to si chlapec myslet nemoh, protože jestli měl někdo tetování v malíčku, tak to byl on - Drioli. Co před měsícem - nepokryl snad jednomu Inuži celý břicho nádherným spletitým vzorem, kterej poskládal ze samejch květin? A co jak přišel ten zákazník, kterej měl tak ukrutně chlupatý prsa, že mu na ně namaloval obrázek grizzlyho a porost na prsou proměnil v hustej medvědí kožich? A neuměl snad nakreslit věrně ženskou postavu a umístit ji chlapovi na ruce 8 takovým citem pro detail, že když zatnul svaly, žena ožila a svůdně kroutila tělem?
"Já jenom řikám," mlaskl chlapec, "že ses namazal a vymejšlíš ptákoviny."
.Josie by mohla bejt modelem. Chtěl bych mít její studii na zádech. Nemám snad právo mít na zádech obraz svý ženy?"
"Obraz Josie?"
"Ano." Drioli věděl, že stačí zmínka o jeho ženě, a chlapci se chvějivě pootevřou tlusté hnědé rty. "Ne," ozvala se dívka.
"Josinko, miláčku, prosím. Na - tady máš láhev; dopij ji, ať jsi velkorysejší. Je to úžasnej nápad. V životě mě nic tak báječnýho nenapadlo."
"Jakej nápad?"
"Že mi tě Kalmyček namaluje na záda. Nemám snad právo na tvůj portrét?" "Můj portrét?"
"Studii aktu," nadchl se chlapec. "To není špatnej nápad."
"Je to geniální nápad," souhlasil Drioli.
"Pěkně trhlej nápad," upřesnila dívka.
"Každopádně je to nápad," uzavřel chlapec. "Nápad, kterej chce oslavit."
Společně vyprázdnili další láhev. Pak chlapec prohlásil: "Nepůjde to. Tetování nezvládnu. Neumím tetovat. Uděláme to tak, že ti namaluju ten obraz na záda a ty ho budeš nosit tak dlouho, dokud nevlezeš do vany a nesmyješ ho. Jestli se už nikdy v životě nevykoupeš, budeš ho mít na sobě navždycky, na celej život."
"To ne," bránil se Drioli.
"Ale jo - a v den, kdy se sebereš a vykoupeš se, budu vědět, že sis přestal vážit mejch obrazů. Bude to taková zkouška tvýho obdivu k mýmu umění."
"To se mi nelíbí," pronesla dívka skepticky. "On má takovej obdiv k tvýmu umění, že by se sto let neumyl. Lepší bude tetování. Ale ne akt"
"V tom případě jenom hlavu," souhlasil Drioli.
"Neumím tetovat."
"Je to strašně jednoduchý. Máš mý slovo, že tě to naučím za dvě minuty. Uvidíš. Dojdu pro nástroje. Pro jehly a pro barvy. Mám nejrůznější barvy inkoustů: stejně odstínů, jako máš ty, ale mnohem krásnějších..."
"Nejde to."
"Ale já mám hromady barev. Josie, že mám hromady nejrůznějších barev?" "Máš."
"Uvidíš," zadrmolil Drioli. "Dojdu pro ně." Vstal ze židle a vratkým, ale odhodlaným krokem se vypotácel z místnosti.
Za půl hodiny byl zpátky. "Tady všechno nesu," volal a mával hnědým kufříkem. "V tyhle brašně nesu veškerý náčiní, který tetovač potřebuje."
Položil brašnu na stůl, otevřel ji a rozkládal elektrické jehly a lahvičky s barevnými inkousty. Zapojil jehlu do zásuvky, pak uchopil nástroj do ruky a stiskl spínač. Strojek se rozbzučel a asi půl centimetru dlouhá jehla, která vyčnívala na jednom konci, se rychle rozkmitala nahoru a dolů. Odhodil sako a vyhrnul si levý rukáv. "Teď sleduj. Ukážu ti, jak je to jednoduchý. Tady na ruce si vytetuju vzor."
Téměř celé předloktí již pokrývaly modré linie, ale na ukázku našel volný kousek kůže.
Nejdřív zvolíš barvu - teď řekněme obyčejnou modrou -, do inkoustu namočíš špičku jehly... tak... kolmo přiložíš jehlu ke kůži a lehounce ji přejíždíš po povrchu... takhle... jak ji pohání elektrickej motorek nahoru a dolů, vpichuje se jehla do kůže, vstřikuje inkoust - a kreslí. Vidiš, je to docela snadný... dívej se, jak si na tady předloktí namaluju chrta..."
V chlapci se probudil živý zájem. "Puč mi to taky - vyzkouším si to na tvojí ruce."
Jehla s bzukotem kreslila modré čáry po Drioliho paži. "Je to jednoduchý," opakoval. "Stejný, jako když kreslíš inkoustovým perem. Není v tom žádnej rozdíl, akorát je to pomalejší."
"Je to hračka. Tak co? Mužem?"
"Třeba hned."
"Předloha!" zahlaholil Drioli. Josie, pojď!" Vjelo do něj nadšení, vrávoral po místnosti a připravoval malířské a tetovací náčiní jako dítě, které se nemůže dočkat, až začne jeho oblíbená hra. "Kde ji chceš mít? Kam si má stoupnout?"
"Ať si stoupne tamhle k mýmu toaletnímu stolku. A češe si vlasy. Namaluju ji, jak si češe vlasy rozpuštěný přes rameno."
"Fantazie. Seš génius."
Se sklenkou vína v ruce přešla dívka zdráhavě ke stolku a stoupla si vedle něj.
Drioli si svlékl košili, spustil kalhoty a udělal krok. Zůstal stát jenom ve spodkách, ponožkách a botách a mírně se kymácel ze strany na stranu, s pevným štíhlým tělem a bílou holou kůží. "Tak," zachrčel, "jsem plátno. Kam se má plátno postavit?"
Jako vždycky, na stojan."
"Neblázni Plátno jsem já."
"Tak se polož na stojan. Tam patříš."
"A jak asi?"
"Tak seš plátno, nebo nejseš?"
"Sem plátno. Začínám se tak dokonce cejtit."
"Tak se polož na stojan. Na tom nemůže bejt nic těžkýho."
"Namouduši to nejde."
"Tak si sedni na židli. Čelem k opěradlu, aby sis moh opřít tu svou opilou kebuli. A dělej, už chci začít"
"Už sedim. Čekám."
"Nejdřív," vysvětloval chlapec, "namaluju normální obraz. A když se mi bude líbit, tak ho přetetuju." Širokými tahy maloval na mužova nahá záda.
"Jé! Jé!" kvičel Drioli. "Po hřbetě se mi prohání obří stonožka!"
"Klid! Nevrť se!" Chlapec pracoval svižně a nanášel modrou vodovou barvu v tenké vrstvě, aby později nepřekážela pohybu tetovací jehly. Jakmile začal medovat, ponořil se do soustředění tak hlubokého, že se zdálo pohltit i jeho opilost. Vedl štětec pevným zápěstím, krátkými energickými šťouchanci a za necelou půlhodinu byl obraz hotov.
"Dobře. A je to," prohodil k dívce, která se okamžitě vrátila na gauč, lehla si a usnula.
Drioli zůstal vzhůru. Sledoval, jak chlapec bere jehlu a namáčí ji do inkoustu; pak ucítil ostré, svědivé píchnutí do kůže zad. Bolest, která byla sice nepříjemná, ale snesitelná, ho udržovala v bdělém stavu. Bavil se tím, že se soustředil se na pohyb jehly a sledoval, jaké barvy chlapec používá, a snažil se podle toho představit si, co se na jeho zádech děje. Mladík pracoval s ohromným úsilím. Zjevně se zcela pohroužil do vytváření zvláštních účinků, jichž byl s malým strojkem schopen dosáhnout.
Strojek bzučel a chlapec pracoval až do časných ranních hodin. Drioli si dobře vzpomínal, že když umělec konečně odstoupil a zachraptěl: "Hotovo", venku už bylo světlo a po ulici šramotily kroky chodců.
"Chci to vidět," řekl Drioli. Chlapec mu podržel zrcadlo a Drioli otočil hlavu, aby se podíval.
"Bože!" vyrazil ze sebe. Úplně ho to udeřilo do očí. Celá záda, od ramen až ke kořeni páteře, planula výbuchem barev: zlatou, zelenou, modrou, černou, šarlatovou. Tetování tvořilo tak silný podpovrchový nános, že vypadalo téměř jako pastózní malba. Hutná výplň kopírovala co nejvěrněji původní tahy štětce a bylo úžasné, jak chlapec dokázal do celkové kompozice začlenit i páteř a výčnělky lopatek. Navíc - přes pomalost celého procesu - se chlapci kdovíjak podařilo dosáhnout jisté živelnosti. Portrét byl nabitý životem; obsahoval tentýž rys víření a zkroucenosti, který byl příznačný pro celé Soutinovo dílo. Nebyl to portrét nebo věrná podobizna, ale spíše nálada: modelčina tvář byla pokřivená a rozmlžená a pozadím kolem hlavy kroužil a vlnil se vír temně zelených čar.
"To je fantastický!"
"Samotnýmu se mi to docela líbí." Chlapec ustoupil od obrazu a zkoumavě si ho prohlížel. "Víš co," dodal, "řek bych, že to stojí i za podpis." Rozbzučel strojek ještě jednou a červeným inkoustem připsal na pravou stranu (nad Drioliho ledvinu) své jméno.
Stařec Drioli stál jako v transu a upíral nepřítomný pohled na malbu ve výloze obrazárny. Uplynulo už tolik času a všechno bylo pryč - jako by se to stalo v nějakém jiném životě.
A chlapec? Kam se poděl? Vybavoval si, jak mu kluk chyběl, když se vrátil z války, tedy té první, a jak se vyptával Josinky.
"Kdepak je můj Kalmyček?"
"Odjel," odpověděla. "Nevim sice kam, ale slyšela sem, že se ho prej ujal nějakej obchodník a poslal ho do Céretu, aby pro něj maloval."
"Možná se vrátí." "Možná. Kdo ví?"
To bylo naposledy co o něm mluvili. Krátce poté se odstěhovali do Le Havru, kde bylo víc námořníků a obchodu se vedlo lépe. V té době mezi válkami se jim dařilo: měli krámek u přístaviště s útulnými zadními pokoji a práce bylo pořád dost, když každý den přicházelo třeba až pět námořníků a chtěli obrázek na ruce. Tak tak, tehdy se jim dařilo báječně.
Pak přišla druhá válka, a Josinku zastřelili, a přijeli Němci, a bylo po obchodech. Nikdo najednou nestál o malovánky na rukou. A na to, aby si hledal jinou práci, byl už starý, V zoufalství se rozhodl zkusit znovu štěstí v Paříži, protože neurčitě doufal, že ve velkém městě by se mohl protloukat snadněji. Ale kdepak.
A teď když bylo po válce, neměl už ani sílu, ani prostředky na to, aby rozběhl svou malou živnost nanovo. Pro starého člověka nebylo vůbec jednoduché umět si poradit, zvlášť když nechtěl chodit po žebrotě. Ale jak jinak se měl uživit?
Vida, pomyslel si, hledě upřeně na obraz. Tak sem se poděl můj Kalmyček. A stačí zahlédnout malý obrázek, a v člověku se probudí tolik vzpomínek. Ještě před okamžikem ani nevěděl, že má na zádech tetování. Nevzpomněl si na ně celou věčnost. Přitiskl tvář k výloze a pohlédl do galerie. Na stěnách viděl mnoho dalších obrazů - všechny byly zřejmě dílem téhož umělce. Spousty Udí se pomalu procházely sem a tam. Zjevně tam probíhala zvláštní výstava.
Z náhlého popudu se Drioli otočil, žďuchnutím otevřel dveře galerie a vešel dovnitř.
Byla to podlouhlá místnost se silným vínově červeným kobercem a, bože, bylo tam tak krásně a teplo! Podél stěn se trousilo množství lidí, důstojných a čisťounkých, prohlíželi si obrazy a každý z nich měl v ruce katalog. Drioli zůstal stát na ptahu, nejisté se rozhlížel a váhal, jestli si má troufnout vmísit se do davu. Ale než stačil sebrat odvahu, ozval se vedle něj mužský hlas: "Co chcete?"
Muž měl na sobě černý žaket. Byl malý, kulatý a obličej měl bílý jako papír. Rozměklé tváře byly tak vykrmené, že mu visely po stranách huby ve dvou masitých faldech jako buldočkovi. Přistoupil až k Drio-limu a zeptal se znovu: "Co tady chcete?"
Drioli stál a neodpovídal.
"Buďte tak laskav," říkal muž, "a kliďte se f mé galerie."
"Copak si nesmím prohlížet obrazy?"
"Žádal jsem vás, abyste odešel."
Drioli se ani nehnul. Najednou ho zaplavil pocit nesmírného vzteku a pokoření.
"Nedělejte potíže," řekl muž tiše. "Ták jdeme, tudy." Tlustou bílou tlapou chňapl Drioliho za ruku a rázně ho postrčil ke dveřím.
To byla poslední kapka. "Sundejte ze mě ty svoje zpropadený pracky!" vykřikl Drioli. Jeho hlas se zvučně rozlehl podlouhlou galerií a všichni otočili hlavy jako jeden muž - a se zděšenými výrazy hleděli přes celou galerii na osobu, která takhle povykovala. Na pomoc přiběhl sluha v livreji a oba muži se pokoušeli vystrčit Drioliho ze dveří. Hosté sledovali žďuchanici nepohnutě. Ve tvářích se jim zračil vlažný zájem, který jako by vyjadřoval: Je to pod kontrolou. Nic nám nehrozí. Však oni se postarají o pořádek.
"Mám taky jeden!" zakrákal Drioli zuřivě. "Mám od toho malíře taky jeden obraz! Byl to můj přítel a mám jeden obraz, který mi věnoval!"
"Blázen."
"Šílenec. Nepříčetný šílenec."
"Někdo by měl zavolat policii."
Drioli náhle škubl tělem, vyskočil ze sevření obou mužů, a než ho mohl kdokoli zastavit, rozběhl se galerií a chrlil ze sebe: "Koukejte! Koukejte!" Strhl si kabát, pak sako i košili a obrátil se k publiku holými zády.
"Tak co!" křičel bez dechu. "Vidíte? To je on!"
V místnosti zavládlo náhle absolutní ticho, všichni strnuli a sledovali jeho počínání v jakémsi zděšeném, nechápavém úžasu. Před jejich zkoprnělými zraky se objevil vytetovaný obraz. Pořád byl na svém místě, se stejně jasnými barvami jako kdysi, jen stařík měl záda pohublejší a vysedlé lopatky, což se na obrazu projevilo - byť jen mírně - vysušeným a svraštělým dojmem.
Někdo pronesl: "Bože, ale to je Soutine!"
Najednou nastalo vzrušení a zvedla se změť hlasů, jak se lidé hrnuli dopředu a snažili se natlačit kolem staříka.
"Nezaměnitelný Soutine!"
"Rané období, že?"
"Je fantastický, fantastický!"
"Podívejte, dokonce je i s podpisem!"
"Příteli, nahrbte se ještě, ať se ten obraz vypne."
"Starochu, kdy ho maloval?"
"Devatenáct set třináct," odpovídal Drioli, aniž se otočil. "Na podzim devatenáct set třináct."
"Kdo naučil Soutina tetovat?"
"Já."
"A ta žena?"
"To byla moje manželka."
Tlačenicí si k Driolimu razil cestu majitel galerie. Náhle byl klidný a smrtelně vážný a na rtech měl nasazen úsměv. "Monsieur," zabučel, "koupím ho." Drioli si všiml, jak se při pohybech čelistí tučné, masité faldy otřásají. "Řekl jsem, že ho koupím, pane."
"Jak ho můžete koupit?" zeptal se Drioli mírně.
"Dám vám za něj dvě stě tisíc franků." Obchodník itiěl malé tmavé oči a široké chřípí, které se mu teď rozechvělo.
"Nedělejte to!" zamumlal kdosi z davu. "Má cenu dvacetkrát větší."
Drioli otevřel ústa, aby promluvil. Nevydal ani hlásku, a tak je zase zavřel. Pak je otevřel znovu a řekl pomalu: "Ale jak ho můžu prodat?" Zvedl ruce a nechal je zplihle klesnout podél těla. "Copak ho můžu prodat, pane?" V jeho hlase zněl veškerý smutek světa.
"Ano!" ozývalo se z mezi lidmi. "Copak ho může prodat? Má ho k sobě přirostlý!"
"Poslyšte," ztišil obchodník hlas. "Pomůžu vám. Bude z vás boháč. My už se spolu přece v soukromí nějak dohodneme, co říkáte?"
Drioli ho pozoroval nechápavýma, bojácnýma očima. "Ale jak ho chcete koupit, pane? Co s ním uděláte; až ho koupíte? Kam ho uložíte? Kam ho dáte dneska? A kam zejtra?"
"Hm, kam ho dám? Kam ho dám? Vida, kampak já ho dám? Podívejme..." Obchodník si promnul kořen nosu bílými špalíky prstů. "Vypadá to," zahuhňal, "že když koupím obraz, koupím i vás. To je nevýhoda." Odmlčel se a znovu se škrábal na nose. "Dokud nezemřete, vlastní obraz je bez ceny. Kolik je vám, příteli?"
"Šedesát jedna."
"Ale zdravý kořínek asi zrovna nemáte, ne?" Obchodník spustil ruku z nosu a pomalu přejížděl očima po Driolim odshora dolů jako sedlák oceňující starou herku.
"Tohle se mi nelíbí," zaskřehotal Drioli a dal se na ustup. "Řeknu vám upřímně, pane, že tohle se mi vůbec nelíbí." Nacouval přímo do náručí vysokého muže, který rozpřáhl ruce a uchopil ho jemně za ramena. Drioli se s omluvami ohlédl. Muž se na něj z výšky usmál a rukou, kterou kryla kanárkově žlutá rukavice, konejšivě poklepal staříka po holém rameni.
"Poslyšte, příteli," pronesl neznámý, stále s úsměvem. "Máte rád pláže, koupání, slunění se?"
Drioli poněkud ulekaně zvedl zrak.
"Chtěl byste si pochutnávat na dobrém jídle a červeném víně z vynikajících bordeauxských chateaux?" Muž s neutuchajícím úsměvem odhaloval silné bílé zuby, v nichž se blýskalo zlato. Měl tichý, marnivý hlas a dlaní v rukavici stále spočíval na Drioliho ramenu. "Líbilo by se vám to?"
"No - jo," odpověděl navýsost zmatený Drioli. "Jistě."
"Rád byste společnost krásných žen?" "Proč ne?"
"Rád byste skříně plné obleků a košil šitých na míru? Zdá se, že máte v ošacení jisté mezery."
Drioli sledoval toho uhlazeného pána a čekal, co mu vlastně navrhne.
"Obul jste někdy boty šité speciálně na vaše chodidla?"
"Ne."
"Zamlouvalo by se vám to?" "Asi jo..."
"A líbilo by se vám mít kadeřníka, aby vás každé ráno přeholil a přistřihl vám účes?"
Drioli jen stál s pusou otevřenou dokořán.
"A pěknou baculatou dívku, aby vám dělala manikúru? Rád?"
Mezi lidmi se kdosi zahihňal.
"A zvonek, kterým byste si ráno přivolal služebnou, aby vám přinesla snídani do postele? Chtěl byste si takhle žít? Láká vás to?"
Driloli stál bez hlesu s vyvalenýma očima.
"Totiž, věc se má tak, že jsem majitel hotelu Bristol v Cannes. Tímto vás zvu, abyste se mnou odjel do mého hotelu a po zbytek života žil v pohodlí a přepychu jako můj host." Muž se odmlčel, aby poskytl oslovenému dostatek času na vychutnání si této radostné vyhlídky.
"Vaší jedinou povinností - či spíše zábavou - bude trávit čas na mé pláži, procházet se v plavkách mezi hosty, slunit se, koupat se, popíjet koktejly. Líbilo by se vám to?"
Ticho.
"Abychom si rozuměli - všichni hosté tak budou mít na očích tento fascinující Soutinův obraz. Budete slavný a lidé budou říkat: ‚Koukejte, to je ten chlapík s deseti miliony franků na zádech. Jak je vám, když si to představíte? Příjemně?"
Drioli vzhlížel k vysokému muži v kanárkových rukavicích a lámal si hlavu nad tím, jestli to celé není nějaký žert. "Zní to legračně," řekl pomalu. "Myslíte to vůbec vážně?"
"Ovšem, naprosto vážně."
"Počkat," vložil se do toho obchodník. "Starochu, poslyšte. Už vím, jak vyřešíme náš problém. Koupím obraz, kůži vám ze zad chirurgicky odstraníme a pak už si můžete jít po svém a užívat si za balík prachů, který vám za něj dám."
"Bez kůže na zádech?"
"Ale ne, člověče! Vy mi nerozumíte. Chirurg vám nahradí starou kůži novou kůží. Je to prosté." "Copak to jde?" "Jistě, velmi jednoduše."
"To je holý nesmysl!" zvolal muž v kanárkových rukavicích. "Na tak rozsáhlou kožní transplantaci je příliš starý. Zabila by ho. Zemřel byste při ní, příteli."
"Zemřel?"
"Bohužel. Nepřežil byste ji ani náhodou. Jenom obraz by se zachoval."
"Proboha!" vyjekl Drioli. Zděšeně se rozhlédl po knihu tváří, jež ho pozorovaly, a v nastalém tichu se vzadu v hloučku ozval mužský hlas, který říkal: "Kdyby tomu starci nabídli dost peněz, možná by se ochotně sprovodil ze světa sám a rovnou tady. Kdo ví?" Několik lidí se uchechtlo. Obchodník znejistěle přešlápl.
Pak na Drioliho rameno znovu poklepala kanárková rukavice. "Tak co?" říkal muž s širokým bílým úsměvem. "Sebereme se, vy a já, povečeříme a probereme to u jídla. Co vy na to? Máte hlad?"
Drioli ho zamračeně pozoroval. Nelíbilo se mu dlouhý ohebný krk neznámého pána, a jak ho k němu při mluvení natahuje; připomínal mu hada.
"Dáme si pečenou kachýnku a chambertin," řekl muž. Každé slovo vábně zdůraznil a s rozkoší převaloval v ústech vlhkým jazykem. "A jako zákusek třeba soufflé aux marrons, nadýchané, jako z pěny."
Driolimu se oči obrátily v sloup a vlhké rty se mu odchlíply. Bylo vidět, že chudák staroušek začal blaženou představou doslova slintat.
"Jak máte rád kachýnku?" odkapával muž. "Kůžičku křupavou, do hnědá, anebo spíš..."
"Jdu s váma," breptl Drioli rychle. Už si sebral košili a horečně si ji rval přes hlavu. "Počkejte na mě, pane. Jdu s váma." A během minuty zmizel se svým novým ochráncem z galerie.
O pouhých pár týdnů později byl v Buenos Aires nabídnut k prodeji pozoruhodně stylizovaný obraz ženské hlavy od Soutina, v krásném, bohatě glazurovaném rámu. Tato skutečnost (stejně jako fakt, že v Cannes není žádný hotel jménem Bristol) vyvolává v člověku jisté pochyby a vede ho k tomu, aby se modlil za staříkovo zdraví a vroucně doufal, že - ať už je v tuto chvíli kdekoli - snad je tam s ním i baculatá dívka, která mu pečuje o nehty, a pokojská, jež mu každé ráno přináší snídaně do postele. |
|
Autor: Ententýky +++